středa 21. prosince 2016

Enrique Iglesias a náš den v Praze

     Ráno utíká jako voda, a aniž bychom se s mojí kamarádkou nadály, tak stojíme po dvou hodinách cesty na pražském nádraží. Musím si to přiznat, jsem ztracená a to jsem teprve na začátku. Kdo kruci potřebuje tak velké nádraží? :D Naštěstí pro mě, se moje kamarádka cítí nad věcí a vyvede nás ven, a to ani nemrknu.


     Plán zní jasně. Omrkneme Václavské a Staroměstské náměstí. Dáme punč (nebo dva), naobědváme se a půjdeme domluvit naše ubytování, které máme zarezervované.
Po oběd to dopadne skvěle - i když výběr punčů nulový? - daly jsme si jeden, aby se neřeklo a utíkaly na oběd.




     No a teď začala ta nejhorší část. Naše ubytování jsme po kratším bloudění našly, ale to co jsme našly vevnitř jsme nerozdýchaly. Možná by všechno dopadlo jinak, kdyby tam paní recepční byla a nenechala nás bloumat po ubytovně, která vypadala jako z hororu. Žádný čech. Všichni kterých jsme se zeptaly, tak nám odpověděli, že neumí česky a ten smrad? "Tak to nedám" vypadlo ze mě. Kamarádka jen vyděšeně koukala a jakmile přikývla, tak jsme utekly.
    Co budeme, ale dělat teď. Jsme v Praze, kde to neznáme a nemáme kde bydlet. Rozjely jsme internet, a obvolávaly další ubytování. Po sérii hovorů, kdy nám řekli, že mají obsazeno jsme sedly nad dortík a zoufale přemýšlely, co teď?
    
      Začal kolotoč hledání posledních vlaků, hovorů domů, hovorů známým, co mají známe v Praze, až jsme nakonec volali s úplně cizí paní, která souhlasila, že nás nechá přespat u sebe. Je to tak. Spíme u úplně cizí paní. A naše předsevzetí zní, že už nikdy nebudeme brát nejlevnější variantu a jestli ještě někdy pojedeme znovu do Prahy, tak si zaplatíme něco pořádného. (A že doufáme, že do Prahy nepojedeme minimálně rok.)

     Nervy máme v kýblu, takže nám už nezbyly vůbec žádné. Po stání hodinu venku se dostáváme dovnitř. Ohromně se těším a zároveň jsem tak vyčerpaná, že si v tu chvíli říkám, jestli nám to za to stálo. A když asi tři čtvrtě hodiny hraje nějaký DJ - a že to není žádná sláva. Tak o úspěchu dnešního dne začínám opravdu pochybovat.

 Pak to ale přijde!

     Enrique se vřítí na pódium. Husí kůže po prvním tónu a po dvou prvních písničkách jsem si jistá, že to za to stálo. Po třech jsem si jistá, že bych všechno to trápení absolvovala znovu 
- třeba i dvakrát.


Enrique do toho dává spoustu energie a my mu ji s radostí vracíme. "Je to skvělý. On je skvělej" šeptám. Nikdo by mě neslyšel, i kdybych křičela. Protože křičí a zpívá celá aréna.


     Ne jen, že jsme dojatí a plní energie, ale dokonce se i zasmějeme, když Enrique vytáhne na pódium osmnáctiletého Lukáše, s kterým si dá dva panáky a zazpívá písničku Stand by me.
Musím říct, že tohle je milníkem jeho show a pak je ještě lepší, což by po něm snad ani nikdo nechtěl. Běhá po pódiu, fotí se s fanoušky, podává jim ruce a do toho zpívá.
Jeho poslední dvě písničky odzpíval celý sál a obrovský několikaminutový potlesk Enriqua dostal do kolen a se slzami v očích slíbil, že se brzy do Prahy vrátí. A my s kamarádkou slíbily, že až se vrátí on, vrátíme se i my.

A i přesto, že několik lidí odešlo. Tak většina křičela a tleskala tak dlouho, až se Enrique vrátil a zazpíval nám Taking Back My Love a poté, už opravdu odešel.


     S nadšením jsme utíkaly na tramvaj, po několika esemeskách a telefonátech se spojily, s naší dobrou vílou, která nás u sebe nechala a po několikahodinovém spánku jsme se vypravily na vlak a aniž bychom tomu věřily, tak jsme dorazily živé, zdravé a naprosto spokojené domů.


Lena <3

Žádné komentáře:

Okomentovat

Moc Vám děkuji za komentáře :)